David Macek

Anežka Česká a Josef Lux. Ti dva nás provázeli minulými týdny. Oba listopadoví „oslavenci“ se jistě v mnohém se lišili. Byli si také v něčem podobní?
 
Anežka i Josef toužili proměňovat svět. Poznali, kdo svět skutečně proměňuje. Proto je to táhlo do nejvitálnějších církevních komunit své doby. Ona se stala „sestrou sestry“ Františka z Assisi, on byl doma v jednom z nových církevních hnutí. Oba s lidmi okolo poctivě hledali své povolání. A oba ho nalezli tam, kde by to možná nikdo nečekal. Anežka se rozhodla pro závratnou kariéru směrem „dolů“. Lux necouvl, když ho Bůh prostřednictvím okolností pozval ke službě „nahoře“. To je odlišnost jen zdánlivá – kdysi bylo k vidění nejvíc ubohých kolem lazaretů, dnes je k vidění nejvíc ubohosti... Oba si zachovali přitažlivý „odstup od role“ – ve vysokých funkcích nepřestali vonět člověčinou, zůstali především důvěryhodnými lidmi. Fascinovali tím, jak důvěrně znali svá selhání a limity.
 
Anežka a Josef se po roce 1989 stali tak trochu kolegy při pokusu o transformaci české společnosti. Ta odstartovala nadějně, „revolucí sv. Anežky“... Lux se pak mezi prvními pokoušel čelit vzpouře proti duchovní obnově národa – „marxismu naruby“, ideologii „trhu bez přívlastků“.
 
Oba měli ve velké úctě Kříž. K němu patří prohry, neúspěchy, těžké pokusy o nové začátky. Odvážím se parafrázovat vstupní modlitbu z Anežčina svátku: „Bože, tvoji služebníci Anežka a Josef šli za tvým voláním, zřekli se pohodlí, zamilovali si svou práci, následovali Kříž tvého Syna a došli (jak věříme) do nebeské radosti; na jejich přímluvu veď i nás, abychom nelpěli na věcech pomíjejících a radovali se, že Ti můžeme sloužit tam, kde nás chceš mít“.