David Macek

„Ne křížům ve školách“ štrasburského soudu pro lidská práva. A švýcarské „Ne dalším minaretům“. Tato dvě rozhodnutí rozproudila v závěru roku evropskou debatu o posvátných symbolech a soužití různých náboženství na našem kontinentu.
„Za koho mě lidé pokládají?“, přípomíná v reakci na soudní verdikt známou Kristovu otázku církevní hnutí Comunione e liberazione, a pokračuje: „Ten Kristus na kříži není pozůstatkem lidové zbožnosti, který maximálně vyvolá dojemnou vzpomínku. Ani není obecným symbolem společenské a kulturní tradice. Kristus je živý člověk, ten, kdo přinesl nový pohled a novou zkušenost, ten, kdo má co dělat se vším, s prací a studiem, city a tužbami, životem a smrtí: zkušenost naplněného lidství.“
Položená otázka i odpověď na ni mi přijde podstatná. Všechny pokusy o vymazání Krista a jeho učedníků z povrchu zemského nakonec selhaly, to se v dějinách ukázalo již mnohokrát. O přítomnost Krista strach mít nemusíme. V čem tedy tváří v tvář kontroverzním událostem spočívá náš úkol? Stanovisko Comunione e liberazione napovídá: „My křesťané máme možnost nebýt sami sebou a tím pádem i zapomenout, co křesťanství je. V tom případě by obrana kříže byla ztracenou bitvou, protože ten Člověk by už dávno ztratil smysl pro náš život.  Rozhodnutí vydané soudem je výzvou pro naši víru. Po projevení našeho nesouhlasu se nemůžeme jen tak vrátit ke svým každodenním starostem a vyhýbat se základní otázce, kříž nekříž: kde je dnes událost Krista? Nebo jinak, když použijeme slova spisovatele Dostojevského: „Může vzdělaný člověk, Evropan dneška, věřit, opravdu věřit v božství Syna Božího, Ježíše Krista?“